​
 

BEZBŘEHÁ EUFORIE (We Are The Champions) 
Je pátek ráno 31. 08. a musím ještě do kanceláře vyřídit neodkladné pracovní úkoly, kolegové Daniel i Jakub jsou na tom podobně. Odpoledne přebíháme na tejpování kolen (ochrana vazů, úponů a šlach). Sedáme do auta a vyrážíme směr Třinec na akreditaci do závodu, cestou řešíme strategii, v půl osmé večer jsme na místě. Kolem sportovního areálu v Třinci je rušno, sportovci mažou nohy stejně důkladně jako místa, která se můžou třením odřít, pro jistotu to dělám také. Akreditaci jsme stihli včas, oblékáme stylové trička B7, připneme čipy a jdeme s davem na start. Den pomalu usíná a do startu závodu zbývá několik málo vteřin, adrenalin v těle stoupá… Třinec 22:00 hod. vyrážíme! Na shledanou ve Frenštátě! Tisíce světel z čelovek se vydává vstříc novým zážitkům na první kopec Velký Javorový (1031 m.n.m.) v polovině kopce dostává moje noha šupu od valícího se kamene, v tu chvíli mám pocit, že pro náš tým závod končí. Stoupáme dále, snažím se na to nemyslet. Těsně před prvním vrcholem hraje horská záchranná služba na bicí, vypadá to na pěkný mejdan. Skvělá atmosféra tlumí bolest, jde se dál… Po dvou hodinách „čipujeme“ na první kontrolní bráně, první kopec a 10 km za námi. Sbíháme dolů do údolí zvané Řeka (550 m.n.m.), dav sportovců včetně nás prochází druhou branou, přikládáme čip, všichni doplňují tekutiny, téměř všichni je i vypouští, je jedno, kluk či holka, tady se nic neřeší…

​

ZÓNA VYSTŘÍZLIVĚNÍ (půlnoční kocovina) 
Energetická tyčinka, jonťák a vyrážíme do prudkého kopce po sjezdovce na druhý vrchol Ropice (1082 m.n.m.), cesta je úzká, velmi prudká, naše kosmické hodinky ukazují vysoký výkon, blížíme se k druhému vrcholu (1082 m.n.m.). Na kopci nás vítá obsluha dalšího kontrolního bodu, je přesně 02:07 hod. ráno, „čipujeme“ a vyrážíme na sestup do dalšího údolí zvané Morávka (475 m.n.m.), kde nás čeká první větší občerstvovací stanice. Mám hlad a mokré tričko, kdyby jen to, ale nejsem v tom sám… Po malém občerstvení vyrážíme na třetí kopec Travný (1203 m.n.m.), stoupáme hustým lesem, po prudkém stoupání se dostáváme na lesní cestu, hlásí se první příznaky únavy. Rychlým tempem kráčíme nocí, v nohách máme více jak 20 km, nikdo už nemluví, spím ve stoje, asi vykazuji známky pohybu, do ticha se ozývá pouze tlukot od trekingových hůlek, dorazili jsme na další kontrolní bod, je 04:32 hod., čeká nás další sestup do údolí Krásné (500 m.n.m.), začíná svítat a tak můžeme vidět i bez zapnutých čelovek, že toto údolí je opravdu krásné…

​

ZÓNA DŘINY A UTRPENÍ (Beskydské galeje) 

V nohách máme 30 km a další kontrolní bod s občerstvením, největší výhodou je místní škola, ve které si na papírových kartonech mohu srovnat záda. Napadají mne myšlenky, že to vzdám, kolegové hlásí podobný stav. Únava je veliká, ale po 15 minutách odpočinku vyrážíme na čtvrtý kopec Lysou horu (1324 m), den se probouzí, venku svítá a my se blížíme ke kontrolnímu bodu na Lysé v 07:40 hod. Lysé hoře se říká královna Beskyd, skýtá nádherné výhledy na všechny strany, ovšem při pohledu směrem na Frenštát mě mrazí, neboť jsou vidět všechny kopce, které nás čekají a to nejsme ani v polovině cesty. Oba naše týmy vyráží směr Ostravice (410 m), cesta dolů bolí, probíráme možnost, že všichni závod v Ostravici ukončíme. Cestou dolů se smiřuji, že letošní ročník nedokončím. Po hodině a půl jsme na místě. V Ostravici se to láme na polovinu, do cíle zbývá necelých 50 km. Ti, kdo došli až sem, jsou poloviční vítězové, ustáli celou noc na nohách, nevzdali to. Tým 2 Dan a Jakub jsou rozhodnuti dále nepokračovat, splnili si předsevzetí, že dorazí až sem, jejich tým končí svou cestu zde. Moje hlava přepnula na nouzový režim a my vyrážíme na pátý kopec Smrk (1276 m). Stoupání na Smrk je dlouhé, cesta nekonečná, v polovině se dopujeme energetickými gely, zásoby energie mizí jako voda v potoce. Nevím co se stalo, ale pocit, že jsme za polovinou nějak dobíjí můj nouzový režim. Po dvou hodinách jsme na Smrku, je zde hezky, výhled fantastický. Na chvíli sundávám boty, ach ta úleva…(!), ale po pěti minutách se zvedáme a vyrážíme směr Čeladná. Cesta z kopce namáhá již unavené nohy a přichází první slejvák, než seběhneme dolů, jsme mokří. Cestou dolů potkáváme posedávající účastníky B7, některé trápí „vlci“ jiní zase řeší puchýře na nohou. V duchu si říkám, mazali jsme, sušili jsme, nic takového nás nepotká, Čeladná (510m) je na dohled v nohách máme 54 km. Jako v každém údolí, tak i zde nás čeká občerstvení, doplníme energii, setkáváme se s kamarádem, který do mne vrazí nějaké tři „bobule“ proti únavě a jeden Redbull. Vytahuji mazání všeho druhu a po chvilce již stoupáme na Kněhyni a Čertův Mlým (1205 m). Náš tým Filip a já si něco mumláme pod nosem, cesta jakoby vůbec neubíhala, výstup na Čertův mlým je spíše výplazem. Už jsem poslal všechny čerty někam…, vidím na trousících se spolubojovnících, že jsou na tom stejně. Zdolali jsme nejvyšší vrchol Zlínského kraje a klesáme prudce dolů na Pustevny. Cestou řešíme jen jedno, pokud nebude na občerstvovací stanici škvarková pomazánka s chlebem (jako loni) tak to balíme, zde se ukazuje, že hlad je sviňa. Pustevny nás vítají očekávaným občerstvením, zde pořádně zatopíme pod kotlem a vyrážíme na Radhošť (1129 m).

​

ZÓNA ČEKÁM NA SIGNÁL, SLABÝ OBRAZ, SLABÝ ZVUK
Z Radoště je vidět poslední kopec, ale také blížící se bouřka, do cíle zbývá asi 20 km. Bouřka je na spadnutí, musíme se rychle dostat dolů, není cesty zpět. V lese to hučí, stromy se naklánějí, zvedá se vítr, moc bezpečně se necítíme. Nějaký rezervní spalovací motor na škvarkovou pomazánku hlásí plný výkon, s parťákem sbíháme Radhošť do údolí zvané Pindula, kde se na pár minut schováme před právě zuřící bouřkou. Jako na každém kopci, tak i v údolí čipujeme na kontrolním bodě, zde obsluha dohlíží více na to, aby jim neuletěl stan, než na kontrolu všech průchozích. Zapínáme čelovky, je tma a prší, bouřka je naštěstí pryč, vyrážíme na poslední kopec, začíná druhá noc. Prší tak hustě, že nic nevidím, naše dvě mihotající čelovky se brodí mlhou, cestou do kopce vážně přemýšlím, co tady dělám? Už mám mokro úplně všude a v nohách 80 km, ze stezky se udělala řeka bláta a drobného kamení, ve které stoupáme do kopce. Dohnali jsme početnou skupinku, všichni si ulevují slovníkem, který jsem ani neznal, do toho přidávám i své výrazy, lidová tvořivost nových slovních výrazů nezná meze. Jsme nahoře Velký Javorník (918m). Zde už není vidět vůbec nic, červené světýlko svým blikáním navádí na poslední kontrolní bod. Zde si říkám, dolů už se musíme dostat. Našlapujeme opatrně, na značky není vidět, ještě, že to tady dobře znám. Zde si uvědomuji význam sloganu této štvanice: 101 km které ti změní život…

 

NEBE, PEKLO, RÁJ A OČISTEC

Klesáme dolů do Frenštátu, je to nejkratší sestup, ale připadá mi jako by to byl ten nejdelší. Kolem sebe vidím unavené sportovce, všichni bojují, někteří kulhají, paní sestupuje couváním. Utěšuji sebe i parťáka, že letos jsme přece poctivě trénovali a vyhlížíme v deštivé noci tolik vysněný cíl. Blížíme se k náměstí, naproti nám vybíhá kamarád, aby nám udělal několik památečních fotografií našich zničených bledých tváří. Vidíme cílovou rovinku s červeným kobercem, kamery přenášejí náš obraz na velké plátno, připadáme si jako bychom vyhráli Olympiádu, z reproduktorů hlásí naše jména…posledních 200 metrů si dáváme klus, dobíháme do cíle… Dostavují se nepopsatelné pocity štěstí, že jsme to dokázali ale také radosti, že už je po všem…. 
 

​

Poklekám, líbám zem a jsem vděčný, že jsme v cíli.